Výletní den
|
|
Hedvika, 8. 12. 2016
Dnes je jeden z těch dní, kdy je nebe nad Tenefire modromodré a přímo láká k výletům. Pro nás to znamená, že dopoledne pracujeme opravdu intenzivně, abychom si odpoledne mohli někam vyrazit - hlavně teda já. Honza má totiž zaražené vycházky, jeho rýmička se vždycky přes den zdá být na ústupu a večer vždycky znovu udeří s takovou silou, že mám strach, aby Honza dožil rána. Takže jsme dnes udělali dohodu, že bude doma odpočívat.
Já se s ním tedy před druhou odpolední rozloučím, prověřím, že má dost plnou ledničku, a vyrazím na autobusové nádraží a odtud do La Orotavy. La Orotava je další historické městečko na Tenerife, podobně jako La Laguna. Vzhledem k tomu, že Laguna nás včera dost zklamala, nemám ani od Orotavy přehnaná očekávání. Ve skutečnosti mě ale docela příjemně překvapí.
Předně, je situována na svahu, nad kterým se tyčí sopka Teide a pod kterým se rozkládá přístav a moře. Když tedy člověk prochází ulicemi, každou chvíli odněkud shlíží do oceánu - podobě jako třeba v San Francisku. Navíc je tu víc historických domů a nejsou tak nudně hranaté jako v Laguně, ale do křivolakých uliček a malých náměstí vystrkují různé věžičky a portálky a balkónky - podobně jako v Českém Krumlově. No a když zkřížíte San Francisco a Český Krumlov, nemůžete dostat nic špatného.
Abych si atmosféru La Orotavy užila do hloubky, mířím do slavné cukrárny Casa Egon. U vchodu je ale tak rušno, že po chvíli prodírání davem dovnitř svůj záměr radši vzdám a nasměruji svoji cestu do sousedící Viktoriiny zahrady. Jenže co čert nechtěl, cukrárna má zahrádku vystrčenou zrovna tam, ani není moc plná - a to je jasné znamení. Sednu si tedy na jedno corto a jako zákusek si nechám doporučit “tarta de queso con arandanos” a jsem zvědavá, protože vím, že “queso” je “sýr”. Vrchní nakonec ke kafíčku přinese docela dobrý cheesecake s borůvkami.
Po svačině už se jdu doopravdy věnovat svému kulturnímu rozvoji, projdu Viktoriinu zahradu s famózními výhledy jak na moře, tak na sopku, a pokračuji k radnici, před kterou je zrovna instalován betlém. Ale jaký! Všechny figuríny jsou v životní velikosti a kromě tradičních hlavních hrdinů je kolem betlémské jeskyně postaveno i celé historické tržiště s přadlenou, pláteníkem, barvířem, mastičkářem, košíkářem… Turisti i místní se mezi figurínami procházejí a fotí se s nimi - a vlastně jsou tak trochu součástí celé betlémské scenérie.
Od radnice dojdu až ke Casa de los Balcones, domu s balkóny - to je největší orotavský trhák, postavený už někdy začátkem osmnáctého století. A pomalu je čas vracet se zase zpátky k autobusovému nádraží.
Dnes je totiž svátek, Den neposkvrněného početí, a zatímco na obchodech a restauracích se to moc nepozná, na autobusech ano - spojení totiž nejezdí nejčastěji. V 16:50 mají přijet na autobusák hned dva autobusy směr Santa Cruz, číslo 101 a číslo 108. Zatímco stojednička staví v každé díře a jede do Santa Cruz hodinu a čtvrt, stoosmička je rychlíková a stihne to za nějakých padesát, pětapadesát minut. Jenže! Zatímco autobus 101 ve stanovenou dobu poslušně přistane u perónu, stoosmička nikde. Uklidňuji se, že bude jen chvilku zpožděná - koneckonců, nejsem na Tenerife od včerejška a vím, že dodržování jízdních řádů není zdejší silnou stránkou. Nebudu zbaběle nastupovat do pomalíka a kroužit po každé zapadlé vísce v širokém okolí. Nechám tedy autobus 101 velkomyslně odjet - a čekám. Pět minut, deset, patnáct… Nojo, s dvacetiminutovým zpožděním je stoosmička tady - a v Santa Cruz se se stojedničkou potkáme při vystupování. To jsem zase byla fikaná.
Domů se vracím za tmy, což je tady po šesté hodině. Sice mi připadá, že se tu stmívá zbytečně brzy - ale mám dojem, že doma budu na západ slunce v šest ještě s láskou vzpomínat. Honza vypadá spokojeně, odpočatě a skoro úplně zdravě, tak se ho ptám, jak strávil odpoledne. A když začne vyprávět, musím si na to sednout.
Jak se totiž venku udělalo hezky, napadlo ho, že by se mohl jít trochu projít. Nebo, když už máme od Daniela k dispozici ta jízdní kola, tak třeba i trochu projet, že? Jen tak na deset, patnáct minut. Když byl patnáct minut na cestě, všimnul si, že kousek před ním je pláž - no a to by přece byla škoda nedojet až tam. A pak samozřejmě musel na tom kole zase zpátky, takže suma sumárum nakroutil na tachometru nějakých 20 kilometrů. Tak to bychom měli pro dnešní oddychový, rekonvalescenční den.
Teď už mi samozřejmě zase kašle za zády. A přísahám, že jestli večer opět nasadí výraz “pomoc, umírám!”, budu ho muset utlouct, aby se už dál zbytečně netrápil.
RSS