Na pláži
|
|
Hedvika, 9. 12. 2016
Dneska máme poslední pracovní den, zítra se přesouváme ze Santa Cruz na jih a naloďujeme se na šestačtyřicetistopou jachtu, se kterou se budeme poflakovat mezi Kanárskými ostrovy. Honza tvrdí, že tam nám teprve začne opravdová dovolená, protože nebudeme šest až osm hodin denně trávit vyřizováním e-mailů. Já to vidím trochu jinak, protože na jedné straně budeme mít volno od placené práce, na druhé straně začneme fungovat podle rozpisu šichet v kuchyni, služeb u kormidla a nočních kotevních hlídek - tak nevím, jestli takhle vypadá ta opravdická dovolená.
Dnes si každopádně ještě plánujeme pořádně užít popracovní odpoledne - a míříme na pláž. Honza už tuhle cestu včera prozkoumal, Playa de las Teresitas je od nás asi 7 km po úplně rovné stezce, takže si půjčujeme Danielova kola a vyrážíme.
Tedy, skoro… Honza totiž nejdřív kola pečlivě kontroluje, dofukuje, maže řetězy, dotahuje přehazovačku a tak. V průběhu týdne si několikrát - střídavě v kuchyni a v koupelně - stěžoval, že s sebou nemá bedýnku s nářadím, protože tahle úchytka by potřebovala trochu dotáhnout a tenhle kousek zase dolepit nebo přeizolovat. Během jedné dávné párty u jednoho z našich brněnských kamarádů místo pořádné pařby opravil houpací křeslo, fakt! To puzení opravit, doladit a vylepšit všechno, co ho obklopuje, má zřejmě někde hluboko geneticky zakódované.
Ale když jsou kola řádně prověřena, nastavena a vyladěna, můžeme vyrazit. Moje kolo je o něco menší, kratší a nižší, takže na něm jedu trochu jako vlk v Jen počkej, zajíci a s láskou vzpomínám na kolo, které mám doma - ale na tom krátkém kousku cesty ten nekomfort ani tak moc nevadí.
Vyjíždíme ze Santa Cruz a míjíme nejdřív obchodní, nebo vlastně spíš průmyslový přístav. Santa Cruz se totiž v posledním roce či dvou stalo - kromě překladiště obřích transportních kontejnerů - taky ropným dopravním uzlem. Těžní plošina, kterou jsme letmo zahlédli ze svého treku v Anaga Parku, je skutečně ropnou plošinou a ropa, která se na Tenefire vytěží, se v santacruzském přístavu překládá na tankery. Kromě Tenerife se ropný průmysl začíná rozšiřovat i na Gran Canarii, Fuerteventuru či Lanzarote. Z toho samozřemě Kanářani nemají žádnou radost, protože jim to kazí turismus, ale vzhledem k tomu, jak rychle vrtné plošiny rostou, se dá usoudit, že ropa nese víc peněz než němečtí důchodci.
Za průmyslovým přístavem vjíždíme do přístavu rybářského. Jeřáby a kontejnery kolem silnice mizí a střídají je mrazírny na mořské plody a obchody s lodními motory, kotvami a bójemi. Mění se i smrad - z chemického na rybí.
To už jsme ale skoro v městečku San Andrés, ke kterému pláž Las Teresitas patří. Před šesti dny jsme tudy jeli autobusem na výlet do přírodního parku Anaga - bylo brzy ráno, ještě tma a začínalo pršet. Zatímco na jiné dovolené nám šest dní zpětně připadá jako půl života, protože během nich zažijeme miliony věcí, u těchhle pracovních pobytů se zdá, že to bylo před chvílí, protože nám z každého dne nějakých šest, osm hodin ukrojí práce a ta bývá jen zřídka tak zajímavá, aby v nás zanechala výrazné paměťové stopy.
A už jsme na pláži.
mezi černými útesy a černými skalami přímo svítí svým oranžovým pískem, takže je jasné, že tomu Tenerifané trochu pomohli - písek sem navezli v 70. letech přímo ze Sahary. Na koupání není ideální počasí, venku je kolem dvaceti stupňů a fouká svěží větřík, ale někteří otužilci jsou i přesto ve vodě, a kdo není, aspoň se rozvaluje na dece v plavkách. My si jdeme sednout k jednomu z plážových kiosků a pod palmami si tam vychutnáváme koktejly, které tu dělají snad půllitrové. Dobře naladěni potom pokračujeme procházkou v písku, s výhledem na zátoku, sypané molo a samozřejmě ropnou plošinu. Je to zvláštní, moře to nijak nešpiní, ale stejně má člověk pocit, že se sem ten obří betonovo-ocelový kolos nějak nehodí. Honza ovšem dostal úžasný zlepšovací nápad - vlastně by stačilo zařídit, aby plošina vypadala nějak zajímavě a přijatelně, třeba jako: právě dosednuvší kosmická loď, nebo středověký hrad uprostřed moře, nebo umělé skalisko, nebo… No, profesionální designéři určitě budou mít i spoustu dalších námětů a lidi se pak nebudou muset koupat s výhledem na tu hromadu šrotu.
Sluníčko se kloní k obzoru, nás navíc stíní hory a ve stínu se večer rychle udělá chladno. Nasedáme tedy znovu na kola a míříme zpátky domů. V apartmánu ještě oba doháníme pracovní povinnosti, které jsme dnes odpoledne kvůli pláži trochu zanedbali, a postel nebudeme zbytečně odkládat. Dnes si ji totiž hodláme pořádně užít - koneckonců, je to naposledy, zítra už nás čeká lůžko v kajutě.
RSS