Za palmami

Po dvou covidových letech, kdy bylo cestování (zejména letadlem) poněkud komplikované, jsme se letošní zimu rozhodli navázat na přerušenou tradici zimních pracoven a vypravit se opět někam za teplem. Podobně jako při minulé takové příležitosti jsme se i letos rozhodli pro Kanárské ostrovy. Drobné změny jsme ale udělali: jednak jsme tentokrát výlet rozmařile naplánovali na celé dva týdny a jednak jsme zacílili na ostrov míň políbený hromadným turismem - na La Palmu. 

La Palma pro nás nebyla úplně neznámá destinace, podívali jsme se sem už dřív, a to hned dvakrát: jednou na historické plachetnici a pak na plachetnici úplně obyčejné. Tentokrát tedy musíme řešit, jak jinak než lodí se dá na La Palmu vlastně dostat a co se na ní dá podnikat, když na to člověk má víc času než jediný den. 

První problém jsme začali řešit už na podzim minulého roku. Kombinace dopravních prostředků, které umožňují dopravu na La Palmu, jsou téměř nekonečné, my jsme ale nakonec jako nejrychlejší a nejpohodlnější vybrali spojení dvou způsobů dopravy: autobusu z Prahy do bavorského Mnichova a letadla z Mnichova přímo na ostrov. 

Teda, jako nejpohodlnější nám tahle možnost připadala, když jsme si linkovali čáry do mapy a pořizovali jízdenky a letenky. Když jsme se v úterý o jedenácté večerní soukali do žlutého korábu RegioJetu, abychom se v něm následujících pět hodin pokoušeli - povětšinou marně - aspoň chvíli usnout a když nás ve středu o čtvrté ranní vyklopil do zimy a tmy na mnichovském mezinárodním letišti, mírně jsme o svém rozhodnutí zapochybovali. 

Nahazujeme na záda batohy, do ruky bereme příruční zavazadla, kontrolujeme všechny bundy, mikiny, čepice, rukavice... (přece jen, teploty jsou jen lehce nad nulou) a jdeme se přemístít z dopravního prostředku číslo jedna do dopravního prostředku číslo dvě. Autobusová zastávka RegioJetu se nachází u terminálu 2 a náš let odlétá z terminálu 1, který se, aspoň podle nápisů na informačních tabulích, nachází 25 minut ostré chůze od míta, kde právě jsme. Nezahálíme tedy a nasazujeme tu ostrou chůzi. Už za nějakuu čtvrthodinku jsme u checkovacích přepážek společnosti Condor, se kterou letíme, takže zase shazujeme ze zad batohy, odkládáme příruční zavazadla, shazujeme bundy, mikiny - a ejhle! Mně chybí šátek a jedna rukavice, které jsem nesla v kapse. Musely mě opustit někde během čtvrthodinové pěší cesty. 

Honza naštěstí nijak nepanikaří - se ztrácením a zapomínámím věcí má své vlastní zkušenosti - a navrhuje nejdřív projít check-in (jsme ve frontě v pořadí třetí, takže to bude tryskem) a pak projít celou cestu k zpátky k autobusové zastávce ještě jednou, jestli někde na zemi neobjevíme ležící šátek s rukavicí. 

U přepážky jsme skutečně během okamžiku, klučina za přepážkou nás přivítá, vyzvedne si naše pasy a palubní vstupenky a naznačí, že se co předání zavazadel týče, bude to "ein Paar Minuten". Teprve teď si všimneme, že pojízdný pás se zavazadly, který vede od jeho stolečku do zázemí, kde se kufry shomažďují a odjíždějí k letadlům, je nacpaný bágly nejrůzněšjího druhu - a vůbec není pojízdný, naopak je zcela statický. Krátké rozhlédnutí - a je jasné, že všichni ostatní agenti jsou na tom stejně. Neodbavuje se, dokud nakladači nezpracují kufrovou zácpu. Klučina už od nás vyzvěděl všechno: kam cestujeme, jaká máme zavazadla, kolik jich je... Takže zbytek vyčkávání probíhá za urputného mlčení. Po nekonečných deseti minutách nakonec vykřikne: Na endlich! Pásy se rozjedou, naše batohy projdou váhou a odjedou na - konečně! - znovupojízdném páse kamsi do střev letiště. A my si můžeme dát repete, znovu na zastávku autobusu. Přestože já jsem přesvědčená o zbytečnosti celé akce (šátek hozený na zemi už bezpochyby zametl nějaký letištění zametač), Honza pevně věří, že budeme mít úspěch - a taky jo! Ani nemusíme dojít až k zastávce samotné, už na náměstíčku mezi prvním a druhým terminálem leží můj šátek i s rukavicí, obojí tedy sbalím a pečlivě uložím na samé dno příručního batůžku, aby už tyhle kousky oblečení nepodnikaly žádné další eskapády. 

Jakmile projdeme bezepečností kontrolou, která nás sice zuje i z bot, ale v příručním zavazadle mi celkem bez povšimnutí nechá poloplnou láhev ledového čaje, uvelebíme se na sedačkách v úplně prázdné čekárně brány 16 a pokoušíme se dohnat spánkový deficit. Přidáme minimálně další hodinku. Pak následuje téměř povinné letištní strašlivé kafe - a už se můžeme jít nakládat. 

Hlavní skupinou cestujících v letadle jsou samozřejmě němečtí důchodci, kteří si v zimě na Kanáry létají prohřát staré kosti. To znamená, že let se nese skoro v medidativním tichu. Tedy, až na záchvaty hlubokého průduškového kašle, které se ozvývají z různých částí letadla. Přeborníkem je zejména starší dáma v řadě přímo před námi, která se střídavě pokouší vykašlat plíce a rozmazat nudle po opěradle sedačky. Takže jestli nás v průběhu následujícího týdne postihne kašlík s rýmičkou, aspoň víme, kde má původ. 

Přestože let probíhá v naprostém klidu a pohodě, připadá nám pět hodin v letadle skoro nekonečných. A to i přesto, že se nám povede nezanedbatelnou část z toho prospat. Už jsme holt odvykli třináctihodinovým přesunům do Asie nebo Ameriky. Když nás ale Airbus 319 společnosti Condor vyplivne na letišti na La Palmě, je veškeré příkoří rázem zapomenuto. Batohy nám na páse přijedou během deseti minut (místní letiště není z nejvytíženějších) a my vykročíme do modromodrého dne prozlaceného slunečními paprsky, odhazujeme všechny vrstvy oblečení až na trička - venkovní teplota je 19 °C - a koukáme na indigové moře, vysokánské palmy a zelené vrcholky hor ve vnitrozemí. Leden jak má být. 

Hned u východu z letiště naskočíme do příměstkého autobusu 500, který míří do Santa Cruz de La Palma (na Kanárech jsou v hromadné dopravě povinné respirátory a minimálně v tomto konkrétním autobusu se to dodržuje stoprocentně, což je pro nás trochu neobvyklý zážitek). Za dvacet minut už vystupujeme blízko santacruzského přístavu a jdeme se ubytovat. Judith, naše hostitelka, se objevím během pěti minut. S angličtinou evidentně válčí, ale sdělí nám to důležité: který klíčem se odemyká co, jak se připojit k internetu a že je stále na spojení, kdybychom třeba něco potřebovali. Aktuálně potřebujeme akorát vykouknout z terasy, ze které je epesní výhled na moře a přístav, pak rychle vybalit, vzít si kraťasy a jít si užít slunného odpoledne. Dobře víme, že podle všech předpovědí se několikadenní dešťová fronta má přiblížit ještě dnes večer. Vybereme první bar na nábřeží, odkud je ze zahrádky výhled na moře, a poručíme si dvě sklenky sangrie. Dorazí ve třetinkách - ale my se výzev nebojíme! Letošní zimní dovo... pardon, pracovnu tímto považujeme za zahájenou. 

Teď už nás čekají technikálie: Je třeba udělat nákup základních potravin do bytečku, pořídit prodlužovačku (kterou jsme samozřejmě, jako již tradičně, zapomněli doma) a jen tak tak se s prvními kapkami deště vrátit zase domů, kde zprovozňujeme domácí kancelář a kde se západem slunce, který tady nastává mezi půl sedmou a sedmou, připravujeme večeři. 

Přesun je, zdá se, dokončen. A prší... Zítra můžeme začít zařezávat.

×